Hlubší zamyšlení nejen nad utkáním s Ostravou
TJ OP Prostějov – SBŠ Ostrava 54:56 (12:23, 24:38, 34:48)
SBŠ Ostrava – TJ OP Prostějov 68:59 (21:16, 42:24, 49:47)
Dvě porážky, jedna určitě zbytečná
Dva zápasy s Ostravou si byly nápadně podobné a také měly stejný konec. Stejně špatný.
Oba zápasy jsme rozehráli velice špatně, první čtvrtina v Ostravě sice byla o něco lepší než doma, ale druhá byla zase horší. Většinu bodů zaznamenal soupeř z rychlých protiútoků po ztrátách míče, po doskoku ale bohužel i po vyhození po obdrženém koši.
V obou zápasech v naprosté nahotě odhalil naše slabiny. Ostrava vedená trenérem Havrlantem hrála v obraně něco, co bych nazval „kompaktní zóna“, ve které využil výškovou převahu svých děvčat. Tato převaha byla nepochybná, pouze se nedá ověřit na webu ČBF, jelikož údaje o výšce případně váze prostě chybí. Využití této zóny ve spojení s neochotou rozhodčích pískat fauly „v bedně“ a naprostou absencí pískání „tří vteřin“ jasně zvýhodnilo soupeře. Ale na to jsme si už zvykli.
Druhou a mnohem vážnější slabinou některých hráček byla neochota vracet se do obrany. Oba první poločasy zápasů s Ostravou připomínaly pro příznivce prostějovského týmu horor od Alfreda Hitchcocka, tentokrát s názvem „Vraždění neviňátek“. Po většinou neúspěšném dobývání ostravské zóny následovala dlouhá přihrávka dopředu, rychlé a jednoduché zakončení soupeře a opětovné naše dobývání o-zóny. Výsledky byly podobné, v prvním utkání poločas 24:38 pro Ostravu, ve druhém 42:24 zase pro Ostravu. V obou zápasech vždy hledal trenér pětici hráček, které budou ochotny o výsledek bojovat a odevzdat na palubovce maximum. Minimálně v obraně. Kdo by si chtěl udělat představu o ochotě bránit, jít do fyzického kontaktu a naplno bojovat s fyzicky vyspělejším soupeřem, ten se může podívat na statistiky vedené na stránkách ČBF. Přestože zde nenajdete doskoky, ztráty a zisky míčů ani získané fauly, najdete alespoň kdo kolik udělal faulů. A jestliže někdo s takovým soupeřem během dvou utkání neudělá ani jeden faul (případně jeden), tak jen trošku informovaný laik má zcela jasno o způsobu obrany a nasazení.
Tím se naše již tak oslabená lavička (Renča a Mája nemoc) scvrkla odhadem (nechci nikomu křivdit) na šestici hráček. Tyto hráčky bojovaly, dotahovaly, nevzdávaly se, ale co bylo nejsmutnější, neměly ani podporu svých spoluhráček. Lavička by přece měla fandit, povzbuzovat, dodávat síly těm, kteří na hřišti bojují za celý tým a jeho úspěch. Bojují za všechny, i ty na lavičce, byť třeba nehrály ani minutu. Basketbal je týmová hra, a to nám nějak scházelo. Že to funguje nám dokázala Monika Tilšarová, která v zápasech U17 pomáhala hecováním, povzbuzováním a nakazila i ostatní na lavičce. Dnes jsem si při pohledu na hráčky na lavičce připomenul scénu z filmu Terminátor II, protože holky splynuly s lavičkou stejně jako zlý terminátor s podlahou ve věznici. Tak byly neviditelné.
Oba zápasy dopadly špatně, první jsme si de facto prohráli samy vlastní chybou, druhý jsme už i díky rozhodčím do dramatického závěru nedotáhli. To je sport, někdy přináší radost, někdy smutek. Důležité je, abychom si z těchto porážek vzali nějaké poučení. Aby nás porážka posílila, ne aby nás srazila na kolena.
Co je nezbytné dělat, aby se podobné scénáře neopakovaly příliš často?
Zde je několik základních předpokladů:
– poctivá docházka na tréninky – každá absence znamená minimálně stagnaci, spíše však pokles výkonnosti
– poctivá práce na tréninku – pouhá imitace činnosti ve stylu „však já nějak tu hodinu a půl přetrpím“ vede k velikému překvapení, když soupeř najednou lépe a agresivněji brání než co znám z tréninku, že soupeř lépe a agresivněji „jde do koše“, než jak to děláme při naší imitaci
– pochopení týmové hry – každá hráčka má v týmu své místo, i ta, která čeká na příležitost na lavičce; i hráčka, která jde na hříště třeba jen na několik minut, aby si jiná alespoň oddechla a mohla jít znovu do boje; i hráčka, která poctivě trénuje, protože sobě i ostatním pomáhá při zdokonalování dovedností
– maximální nasazení v zápase je naprosto nezbytný předpoklad pro úspěch – hráčka, která ze sebe vydá vše, zaslouží uznání, i kdyby udělala spoustu chyb, vždyť přece i když se mi nedaří, můžu na hřišti nechat všechny síly, můžu se vrátit do obrany, můžu vždy být týmu prospěšná
——————————–
Jako důkaz, že tyto „rozumy“ jsou obecně platné, doporučuji k přečtení slova dlouholetého trenéra, která jsem zařadil na závěr stránky o MČR 2009 nejmladších minižaček ZDE.
——————————–
Poslední zápasy (nejen ty prohrané) nám ukázaly také několik pozitivních věcí. Stále máme na to, abychom rovnocenně bojovali s nejlepšími především fyzicky vyspělejšími týmy a hlavně naši schopnost i přes nepříznivý vývoj utkání stále bojovat, rvát se o každý míč. Touha po vítězství je totiž ten nejlepší předpoklad porvat se i s těmi dalšími základními podmínkami nebo spíše povinnostmi.
PS: Očekávám reakce a připomínky !!!