Vyrovnané utkání s mírnou převahou soupeřek dokonale zvrátila dvojice s píšťalkou. Více zde
Total Page Visits: 583 - Today Page Visits: 1
One thought on “U14 Valosun Brno-TJ OP Prostějov 65:48 (16:13,30:16,51:33)”
K zápasu s Valosunem bych chtěl podotknout snad jen toto. Holky bojovaly od začátku až do konce. To je myslí si ten nejdůležitější poznatek. V první čtvrtině zahrály 99-ky perfektně a snad jen nějaký červík v hlavě, který po tom co vedly 8:2 jim lehce vrtal v hlavě a nedovolil lepší výsledek. Přišlo mi to, jako by nemohly uvěřit tomu, že by mohly vyhrát. Rozhodujícím momentem zápasu byla druhá čtvrtka, kdy bohužel holky převážně 98-ky nebyly schopny předvést slušnou akci. Problém přejít do útočné poloviny a z toho pramenil i výsledek, který byl dle mého názoru vzhledem k předvedené hře ještě milosrdný. Zde bych se ještě pozastavil nad tím, že totéž se odehrálo, dle popisu zápasu i v Kyjově, kdy soupeř nedosahoval takových kvalit. Je to snad malou vyhraností? Skladbou pětky? Nevím, ale je to určitě k zamyšlení. Druhý poločas byl už úplně o něčem jiném a naše děvčata podala bojovný výkon, který se odrazil i na vyrovnaném výsledku za poločas. Pokud by ještě dokázaly udržet koncentraci na zápas po celou dobu, pak by byl výsledek bodově ještě lepší. Je pravda, že rozhodčí měli na koncentraci našich hráček svůj podíl, ale teď mám na mysli to aby se nestávalo, že se nadřeme na dva tři koše, máme v danou chvíli i výbornou obranu, nepustíme soupeře do hry a vzápětí vyprodukujeme dvě, tři laciné ztráty, které nás opět pošlou v uvozovkách do kolen. Pokud bychom se vyvarovali těchto leckdy zbytečných ztrát, tak i naše sebevědomí by bylo někde jinde. Musíme jít do každého zápasu s tím, že porazit můžeme každého. Nejen můžeme, ale my ho porazíme. Pokud si řeknu, že velké kluby si tam beztak stáhly hráčky z okolí, tak už mám v hlavě porážku a najednou když vedu 8:2 tak mi začne vrtat hlavou ten červík co mi našeptává, že je něco špatně. Vždyť jsou přece lepší, tak jak to, že vedu. Toto zdravé sebevědomí je hrozně důležité. Není to o tom být přehnaně namistrovaný a pak nic nepředvést. Je to o tom dělat svoji práci dobře a věřit v sebe a spoluhráčky. Povzbuzovat se navzájem, dodávat si odvahy a onoho sebevědomí.
Krátce ještě k rozhodčím v Brně. Byl jsem svědkem lecčeho. Rozhodčí většinou více či méně tlačí domácí tým a hostujícím fanouškům to pochopitelně není po chuti. V Brně začali rozhodčí sympaticky a hned z kraje opravili své rozhodnutí o autu v náš prospěch. Byl jsem mile překvapen a očekával jsem konečně férově vedené utkání. Nevím, ale co jsme jako lavička Prostějova provedli. Stál jsem na ochoze a nerozuměl každému slovu. Navíc jsem zarputile, jako většina rodičů sledoval hru a komentoval výroky rozhodčích. Jestli tohle snad bylo roznětkou k jejich výlevům to nevím, ale to co předváděli jsem ještě nezažil. Inu jezdím s dcerami zatím jen 5-6 let a uznávám, že je v tomhle směru jistě spousta zkušenějších matadorů. Ale aby rozhodčí při každém, opakuji každém time-autu stál u naší lavičky a už patnáct sekund před jeho koncem křičel jdeme hrát, přičemž soupeř měl místo jedné minuty k dispozici minuty téměř dvě. Tak to jsem ještě nezažil. Pokud náš pan trenér použil, jak tvrdila lavička časoměřičů, „ostrá slova na pány, či snad pána rozhodčího“, tak určitě až po tom co jsem zde napsal. Rovněž střídání probíhalo poněkud nezvykle přísně a tak nakonec i výsledek utkání byl ovlivněn tím, že místo našeho zisku jsme vyfasovali technickou a byly z toho koše soupeře.
Závěrem jen tolik. Pokud mi někdo ještě řekne, že prostějovští rodiče mají špatnou pověst, protože křičí na rozhodčí a nerespektují je, tak na to odpovím, že v naší nevěřící zemi asi páni rozhodčí nemohou po hodu kamenem očekávat chléb. Sportu zdar a basketbalu zvlášť.
K zápasu s Valosunem bych chtěl podotknout snad jen toto. Holky bojovaly od začátku až do konce. To je myslí si ten nejdůležitější poznatek. V první čtvrtině zahrály 99-ky perfektně a snad jen nějaký červík v hlavě, který po tom co vedly 8:2 jim lehce vrtal v hlavě a nedovolil lepší výsledek. Přišlo mi to, jako by nemohly uvěřit tomu, že by mohly vyhrát. Rozhodujícím momentem zápasu byla druhá čtvrtka, kdy bohužel holky převážně 98-ky nebyly schopny předvést slušnou akci. Problém přejít do útočné poloviny a z toho pramenil i výsledek, který byl dle mého názoru vzhledem k předvedené hře ještě milosrdný. Zde bych se ještě pozastavil nad tím, že totéž se odehrálo, dle popisu zápasu i v Kyjově, kdy soupeř nedosahoval takových kvalit. Je to snad malou vyhraností? Skladbou pětky? Nevím, ale je to určitě k zamyšlení. Druhý poločas byl už úplně o něčem jiném a naše děvčata podala bojovný výkon, který se odrazil i na vyrovnaném výsledku za poločas. Pokud by ještě dokázaly udržet koncentraci na zápas po celou dobu, pak by byl výsledek bodově ještě lepší. Je pravda, že rozhodčí měli na koncentraci našich hráček svůj podíl, ale teď mám na mysli to aby se nestávalo, že se nadřeme na dva tři koše, máme v danou chvíli i výbornou obranu, nepustíme soupeře do hry a vzápětí vyprodukujeme dvě, tři laciné ztráty, které nás opět pošlou v uvozovkách do kolen. Pokud bychom se vyvarovali těchto leckdy zbytečných ztrát, tak i naše sebevědomí by bylo někde jinde. Musíme jít do každého zápasu s tím, že porazit můžeme každého. Nejen můžeme, ale my ho porazíme. Pokud si řeknu, že velké kluby si tam beztak stáhly hráčky z okolí, tak už mám v hlavě porážku a najednou když vedu 8:2 tak mi začne vrtat hlavou ten červík co mi našeptává, že je něco špatně. Vždyť jsou přece lepší, tak jak to, že vedu. Toto zdravé sebevědomí je hrozně důležité. Není to o tom být přehnaně namistrovaný a pak nic nepředvést. Je to o tom dělat svoji práci dobře a věřit v sebe a spoluhráčky. Povzbuzovat se navzájem, dodávat si odvahy a onoho sebevědomí.
Krátce ještě k rozhodčím v Brně. Byl jsem svědkem lecčeho. Rozhodčí většinou více či méně tlačí domácí tým a hostujícím fanouškům to pochopitelně není po chuti. V Brně začali rozhodčí sympaticky a hned z kraje opravili své rozhodnutí o autu v náš prospěch. Byl jsem mile překvapen a očekával jsem konečně férově vedené utkání. Nevím, ale co jsme jako lavička Prostějova provedli. Stál jsem na ochoze a nerozuměl každému slovu. Navíc jsem zarputile, jako většina rodičů sledoval hru a komentoval výroky rozhodčích. Jestli tohle snad bylo roznětkou k jejich výlevům to nevím, ale to co předváděli jsem ještě nezažil. Inu jezdím s dcerami zatím jen 5-6 let a uznávám, že je v tomhle směru jistě spousta zkušenějších matadorů. Ale aby rozhodčí při každém, opakuji každém time-autu stál u naší lavičky a už patnáct sekund před jeho koncem křičel jdeme hrát, přičemž soupeř měl místo jedné minuty k dispozici minuty téměř dvě. Tak to jsem ještě nezažil. Pokud náš pan trenér použil, jak tvrdila lavička časoměřičů, „ostrá slova na pány, či snad pána rozhodčího“, tak určitě až po tom co jsem zde napsal. Rovněž střídání probíhalo poněkud nezvykle přísně a tak nakonec i výsledek utkání byl ovlivněn tím, že místo našeho zisku jsme vyfasovali technickou a byly z toho koše soupeře.
Závěrem jen tolik. Pokud mi někdo ještě řekne, že prostějovští rodiče mají špatnou pověst, protože křičí na rozhodčí a nerespektují je, tak na to odpovím, že v naší nevěřící zemi asi páni rozhodčí nemohou po hodu kamenem očekávat chléb. Sportu zdar a basketbalu zvlášť.